Lukáš Jasenský
Expedice Makalu 2023 (8485 m)

Makalu, 8485 metrů. Pátá nejvyšší hora na světě. Patnáct let od poslední české stopy na vrcholu a takřka pět let trvající cesta za tímto snem.  Představte si, že o něčem sníte. Postupně děláte kroky, aby se jednoho dne ten sen stal skutečností. Mnohdy je touha silnější než zdravé uvažování, ale v hlavě máte jen to jedno. Nádherný tvar této majestátní hory. Dáte výpověď v práci, sháníte partnery, tvrdě se připravujete, a když už zbývá pár týdnů do expedice, sen se zhroutí. Rok 2020 a Covid. Následuje další rok příprav, kdy v roce 2021 to konečně klapne. Stojíte před vysněnou horou, slza vám stéká po tváři a ona vám nakonec po měsíci a půl snažení řekne „Ne“. Následující rok si chuť snažíte napravit v Pákistánu na K2, kde tvrdě narazíte. Ale ten tvrdý náraz je mnohem cennější než vrchol. Říká se, že právě ty špatné zkušenosti a momenty nám dávají do života nejvíce. Učí nás. A právě tyhle zkušenosti jsem zužitkoval při letošní expedici na Makalu. Po dvou letech jsem opět stál pod tou majestátní pyramidou Makalu beze slov. Šťastný a s respektem. Ani tady se ale nevyhýbají komplikace, když onemocním a bojuji i s psychikou. I muži pláčou. Nakonec však 15. 5. 2023 v 13:46 hod. stojím na samém vršku Makalu. Bez kyslíku a osobního Šerpy. Promrzlý s radostí ukrytou někde hluboko. Až dole ji začínám vnímat. Po bezmála pěti letech mohu s klidem v duši tuhle knihu, která ležela otevřena na stole, zavřít a založit. A třeba otevřít novou. Teď vám však mohu příběh o této cestě za jedním velkým snem povědět. 

*****

Po dvou letech se vracím na Makalu. Jako by to bylo včera, kdy jsem tam odlétal v roce 2021. Tenkrát bez jakýkoliv zkušeností s těmi nejvyššími horami na světě. Od té doby jsem se posunul zase o kus dále. Zkušenost s Pákistánem minulý rok mi dala více, než jsem si myslel, že by mi mohla dát. Věděl jsem, že se nesmí opakovat to, co se stalo a chyby pramenící z toho. Například minimalizovat počet přestupů směrem do cílové destinace. Tam to totiž vše začalo. Tentokrát mám však z expedice lepší pocit. Tak nějak uvnitř sebe mám, že do třetice všeho dobrého by tato expedice mohla dopadnout. I tak jsem však do poslední chvíle nervózní. Ona nervozita primárně v posledních týdnech před odletem graduje, přestože jedno zásadní ponaučení jsem si z minulého roku odnesl. Tohle není sport a není to mistroství světa. Tady s nikým nesoupeřím a vrchol je tou pomyslnou třešničkou na dortu. Může a nemusí se podařit. Jednoduše řečeno primární je se vrátit domů živý a zdravý.

Netlačím na pilu. Vím, jaká je situace ve světě a s jakými problémy se mnohdy musejí potýkat české firmy. Proto má hlava je nastavena na to, že buď to expedice klapne nebo ne. Samozřejmě dělám maximum pro to, aby to vyšlo, ale netlačím. Spíš si to tak nějak celé užívám. Je potřeba vyřešit finanční stránku expedice a nějaký zbylý materiál. A tady musím říct, že jsem opravdu vděčný za mé partnery, kteří za mnou stojí. Nemusím tak opakovat zdlouhavý proces jako tomu bylo v roce 2021 a naopak se mohu soustředit i na zbylé důležité věci. Pak už jen stačí zabalit „batoh“ a vyrazit. Do posledního momentu však převládá nervozita. Tu na letišti střídají pocity dlouhého odloučení od mé ženy a rodiny, nejistého návratu, ale taky odhodlání a touhy dokončit tuhle cestu, kterou jsem před skoro pěti lety započal.

Hlavní je se teď dostat do Káthmándú se všemi věcmi. Po příletu na letišti tak chvíli trnu, ale v momentě, kdy spatřuji své věci, jakby to pro mě bylo malé vítězství. Tentokrát však nebudu trávit ve městě 10 dní, jako tomu bylo minule, ale mám den, kdy si odpočinu, rozkoukám se, přebalím vybavení a následně mohu vyrazit do hor. Opět jsem svolil agenturu Seven Summit Treks. S kluky se již známe, a tak vím, co očekávat a hlavně vím, že jsou spolehliví. Ruch tohoto největšího nepálského města se mi začíná dostávat pod kůži a já vím, že jsem tady správně. Jen už v myšlenkách směřuji do hor.

Po dni čekání tak konečně sedím společně s dalšími, kteří se na Makalu letos chystají, na letišti. Jenže skrz silné znečištění letadlo nemůže vzlétnout. Po několika hodinách čekání se naplňuje jeden z mých dalších snů. Využít k přesunu helikoptéru. Pilotuje ji velezkušený Simone Moro s naprostým klidem. Jsme tak ušetřeni zdlouhavé cesty džípem do městečka Num. Odtud startuje mě dobře známý trek pod Makalu. V hlavě se mi okamžitě vybavuje deseti tisíce schodů lemující úpatí hor. Domorodé vesnice, nesnesitelné vedro a dusno, ale i mráz zalézající pod nehty při překračování sedel ve výšce 4300 metrů. Tea housy pouze s tím základním bez rozmaru moderních technologií a vřelí lidé s úsměvem na tváři, jejichž zvídavost mě kolikrát udivuje. To vše je zasazeno do nádherné a zatím nezničené přírody od samého úpatí až do vnitra centrální Himálaje, kam se údolí Makalu Barun zařezává.

Trek zabere několik dní, během kterých se postupně přibližujeme až k samotnému Makalu. První den se z Numu přesouváme do Seduwy. Následující den pokračujeme do Tashigoanu a odtud strmě vzhůru na hřeben. Následuje Khongma Danda, překročení zasněžených sedel, kde si myslím všichni hrábli skrz velké množství sněhu a klesání do údolí k řece Barun. Yangle Kharka je jeden z těch nejhezčích Tea housů. To jsem ještě netušil, že tady nakonec strávím více dní, než jsem měl v plánu. Odtud už jen vzhůru směrem do Langmale a nižšího Makalu base campu. Byl jsem zvědavý, jaké pocity se mě zmocní, jakmile znovu spatřím Makalu. Vyklidnění a vnitřní radost. V tichosti si užívám pohled na tento majestátní štít. A tak pro tentokrát nechávám všechny před sebou. Cestu už trefí. Během odpoledne jsem si stihl vyběhnout ještě do 5 400 metrů. Další den se opět trochu projdu do zhruba 5 200 metrů a následné ráno společně s Hernánem a jeho Sherpou vyrážíme do předsunutého vyššího Bc. Cesta přes morénu ledovce barun nám tohle kamenné utrpení zpestřuje pravidelnými sesuvy. Nečas, který nám byl v zádech, nás dohnal a base camp nás tak přivítá po chvíli dobrého počasí hustým sněžením.

Dva dny na to konečně dorazily i expediční věci. Já však mezi tím onemocněl. Pravděpodobně jsem si už něco dotáhl z údolí. Bolavý a zahleněný krk. Zkouším antibiotika, různé léky. Vše zabírá jen na chvíli. Nakonec se po pěti dnech rozhoduji, že sestoupím dolů, abych to vyléčil. Až do Yangle Kharka. Hlava plná negativních myšlenek. Sám sebe se ptám, jak se tohle mohlo stát, když celou dobu vše probíhalo, jak má. Místo pozitivního myšlení se tak mé myšlenky ubírají k domovu a k možnému konci expedice. Vzpomínky na Pákistán. Nakonec jediné, co může pomoci je zázvorový čaj a pozitivní myšlení. A taky léky ráno a večer. Po čtyřech nocích dole se tak opět vracím nahoru. Zrovna na konec Puja ceremoniálu. Ten mě ale hned další den nemine a jsem za to rád. Jen v pár lidech sedíme u obřadního místa a modlíme se k bohům hory, aby při nás stáli. Tahle nedílná součást expedice mě tak přibližuje k něčemu, co je mezi nebem a zemí.

Věřit v naše sny a vize je snad to nejdůležitější a nikdy bychom neměli přestat. Něco ve mně mi říká, že letos by to mohlo klapnout, byť počasí zdá se být proti. I přestože vítr je silnější, do C2 by to nemělo vadit. Balím batoh na kopec. První aklimatizační rotace. Cítím se lépe. Plán je C1 a C2 (6700 m). Mezi mraky prosvítá slunce. Mám jen to nejnutnější. Oblečení a vybavení na výstup, stan, karimatku, vaření a jídlo. Cesta je mi dobře známa z roku 2021. Opouštím base camp a kašel se vrací, ale musím s ním pracovat. Nakonec jdu stabilní tempo. Na ledovci jsem sám, jen vítr přehlušuje jinak horské ticho. Ledovému vzduchu brání nasazená maska. Pár trhlin a ledová stěna, která je teda v lepší kondici, než tomu bylo před dvěma lety. Tam předbíhám skupinku ruských horolezců. Poryvy větru jsou nahoře silné a ze stavění stanu se tak stává tak slušná zábava. Když už jsem si myslel, že noc bude klidná, překvapila mě neskutečná zima, která mě donutila použít i nouzový žďárák. I tak se chvěji zimou. Makalu dostává své pověsti. Ráno je vidina dobrého počasí vzdálená na míle daleko. Laviny zde však nehrozí. Chvílemi nulová viditelnost a silný vítr tak není překážkou, byť je to nepříjemné. V C2 mám však jiný problém. Hlava. Doléhají na mě předešlé dny a vlastně i poslední půl rok před expedicí. Musí to jít ze mě ven, a tak sedím a brečím si bundy. Do toho kalkuluji s časem, protože vím, že další okno má přijít brzy a bude krátké. Nakonec, protože se cítím dobře, sestupuji zpět do Bc. Nemůžu sedět, musím něco dělat a tento pohyb mi pomáhá. Sestup se nakonec ukazuje i dobrý tah, Jelikož mám dva dny na odpočinek před druhou rotací, která je pro mě klíčová.

Dostat se do C3 7450 metrů zhruba jeden výškový kilometr pod vrchol. Velice krátké okno, kterého musím využít, i když už teď jsem den pozadu. Pořád je však ale šance se nahoru dostat a završit tak aklimatizaci. Přibalím tentokrát i kombinézu a zbytek zásob, které potřebuji dostat nahoru. Už od prvních metrů cítím, že jsem na tom líp. Krk odezněl, i když zahlenění přetrvává. S dýcháním ale problém nemám. Počasí drží celý den. Opět předbíhám ruskou skupinku a další horolezce. Trošku závodím s časem, chci zabrat. Nahoře jsem tak za čtyři a půl hodiny. Zbytek dne mám prostor na stavění stanu, vaření a odpočinek. Dokud do stanu perou sluneční paprsky, je příjemně, i když vítr sílí. V noci ani ty špunty do uší nepomáhají. Ráno se ale chystám nahoru. Na lehko. Od kluků, kteří se pro probdělé noci v C3, když se v 10 lidech mačkali v jednom stanu, vím, že nahoře je extrémně silný vítr, který má ještě gradovat. Proto se rozhoduji alespoň pro výstup na otočku. Riskovat, že zničím jediný svůj stan, nehodlám. Stoupám sám. Jen po cestě potkám dva Sherpy, kteří prchají z C3. Od 7200 metrů nabírá vítr na obrátkách a zima nepříjemně zalézá pod kombinézu. Je potřeba si říkat, že je to pořád ještě dobré. Těsně pod sedlem už se do mě poryvy opírají plnou silou. Zvířený sníh řeže do obličeje a občas mám co dělat, abych se nadechnul. Stany, které tady nechali, jsou rozbité. Do jednoho se alespoň na chvíli schovám, abych se napil a něco zakousl. Přestože se cítím dobře, vím, že tady zůstat nemůžu. Zítra má tento nečas udeřit plnou silou. Mizím dolů a upřímně se těším, až budu níže, kde je vítr slabší. Večer však značí, že tato noc nebude klidná. Vítr láme stan ze strany na stranu a spíše mám jen zavřené oči než abych zabral. Ráno se ujistím, že je stan pořádně ukotvený a scházím zpět do údolí. Tím završuji aklimatizaci.

Stejně jako v roce 2021 se rozhoduji, že alespoň na dvě noci sestoupím do nižšího Bc, kde jsem schopný si více odpočinout při čekání na vrcholový pokus. Když si pak uvědomím, že vše se děje taky rychle, jsem z toho nadšený, ale i smutný. Přeci jen je tady nádherně.

Po dvou nocích odpočinku se vracím zpět do vyššího Bc, kde během následujícího dne vše nachystám, abychom mohl vyrazit nahoru. Ten den vyrážím poslední. Lama mi udělá ještě miniaturní Puja ceremoniál. V duchu se modlím a věřím, že výstup bude úspěšný, přestože celým tělem proudí pocit velkého respektu a nervozity. Změnil jsem strategii a podle expedice z Pákistánu beru opravdu to nejnutnější a nic navíc.  Do C2 dorazím o 4 hodiny později. Stan přežil, jen ho odkopat a pak odpočívat. Další den C3 bude náročný. Musím tam vše dostat. Padá rozhodnutí, že můj stan použiji nahoře jako nouzový. Nahoru se mi podaří dostat za necelých sedm hodin. Od Indického oceánu přicházející cyklón mění počasí každou hodinu. Snad se nebude opakovat rok 2021 si jen pomyslím. Ve stanu jsem s Justinem, taky leze bez kyslíku a Sherpy. Rozhodujeme se, že vyrazíme k vrcholu tu noc. Nakonec však po komplikacích, kdy se někteří poztráceli na kopci a řešilo se do pozdních hodin, kde jsou, zůstáváme přes noc. Spím trhaně, ale spím, i když vím, že tady tělo neodpočívá.

Následující den před vrcholovým výpadem se snažím zavodnit, najíst se a odpočívat. Upřímně mám velký respekt a vím, že nahoře vše musí proběhnout tak, jak má. Není tam prostor na chyby. Žádné emoce a přemýšlení nad tím, co se kde děje. V ten moment si vždy připadám jak robot. Ale jinak to nejde. Podařilo se mi dostat během dne do sebe 3 litry vody a něco sníst. Nahoru tak vyrážím na lehko. Batoh mám jen pro případ, že by pak přes den bylo teplo a něco jsem si potřeboval sundat. Jinak v něm je pouze foťák. Litrovou flašku mám pod kombinézou stejně jako něco k snědku a Dexta. Nahoru je to více jak tisíc výškových metrů. To je garda. Z C3 startuji lehce po 10 večer. Na vrchol se mi daří dostat po více jak 15 hodinách. Netušil jsem však, že se počasí absolutně otočí a při nulové viditelnosti a silném větru strávím na cestě zpět do C3 nekonečných devět hodin při hledání cesty. Zatímco kombinéza se obaluje ledem a já promrzám.

Tuhle knihu jsem otevřel na stole před skoro pěti lety a teď ji mohu s klidem v duši zavřít a založit. A třeba sepsat těchto pár řádků. Emoce se stále dostavují. Jsou někde hluboko. Spíše převládá pocit neskutečné dřiny, ale i uspokojení. Ve spoustě momentech mám okno. Noc byla vyfoukaná a sněžilo. Od 7500 metrů do 8200 je to těžké, ale od 8200 jako by to byl jiný svět. Je to super těžké. Jeden krok tam znamená i 10 nádechů, když jsem udělal dva, vím, že třetí už není možná a musím se i 30x nadechnout. Teplota se drží hluboko pod bodem mrazu. Vítr je pro mě mnohdy za hranicí. Dosahuje rychlosti 20 – 50 km/h a v nárazech je to i víc. Jsou tak i chvíle, kdy skrz silný vítr nemohu dýchat a musím se krčit, abych se mohl nadechnout. Občas to se mnou trhne jak s hadrovým panáčkem. Nejsilnější poryvy jsou ve francouzském kuloáru. Není to však o alpinismu. Do toho mají normálky na osmi tisícovky daleko a užiji si ho na nižších kopcích. Tady je to spíš o jumarovaní, kdy se střídají fixy s úseky bez. To je však pro mě v těchto výškách mnohdy více nepohodlné než, když bych měl své dva cepíny. Bez parťáka se není však o čem bavit a já jsem vděčný fixnímu týmu, který by na vrcholu dva dny přede mnou a mohl jsem taky fixy stejně jako další lidé, použít. Ten den nás tak na vrchol vystoupalo postupně sedm. Já jako poslední. Justin, Hernan se dvěma Sherpy a Prakriti se Sherpou. Všchni se vrátili a za to jsem rád.

Po cestě z vrcholu jsem měl strach. Strach o svůj život, když jsem byl na vrcholovém hřebeni sám, nic jsem neviděl a plápolal ve větru. Síly jdou rychle dolů. Tělo bez dodatečného kyslíku prochladá 10x rychleji. Na scénu přicházejí slyšeny s mým jménem. Otáčím se, ale nikdo za mnou není. Po pár hodinách se na ledovci opět propojím se zbytkem těch, co byli na vrcholu přede mnou a společně se snažíme nalézt cestu do C3. Tu se nám daří nalézt po 10 večer. Jsem unavený, promrzlý a sám ve stanu. Musím se ještě donutit k vaření vody, ať něco vypiju. Snad bude noc bez komplikací. Následující den sestupuji se vším vybavením zpět do base campu.

Jsem šťastný. Jsem šťastný za vrchol a za to, že jsem dole živý a zdravý. Někteří to štěstí bohužel namají. Ta hranice je mnohdy tak tenká, že stačí opravdu málo. Uvědomil jsem si to, když jsem nahoře míjel tělo. Moc dobře jsem věděl, co se může stát, když dojdou síly a dech v této výšce. Je to o neustálé kontrole sebe samého a absolutní disciplíně. Uronil jsem slzu na vrcholu a uronil jsem ji i během cesty, když jsem nemohl, ale musel jsem zabrat. Tuhle expedici jsem věnoval těm, co jsou mému srdci blízcí a už tady nejsou. Jsem vděčný a děkuji! Těch pět let za to stálo.

Na vrcholu se mnou byli i přáníčka a obrázky od dětí z onkologie v Brně, které si přály, aby tyto obrázky na kopci zůstaly. Při odchodu z base campu jsem je tak nechal spálit na obřadním místě během ceremoniálu, aby tyto přáníčka mohly vyletět tam vzhůru. Nepřestávejme věřit!